Tyhle fotky nejsou pro babičku. Jsou pro ni.

Jednou vyroste.

A bude se ptát:„Jaká jsem byla?“

Neptá se na známky, kroužky, ani na to, co dostala k narozeninám. Chce vědět, kým byla. Jak se tvářila, když o něčem snila. Jak vypadala, když byla opravdu sama sebou. Co nosila nejraději. Okolo čeho se točil její svět.

A právě to jí můžeš ukázat - pokud tyhle chvíle zachytíš dřív, než zmizí.

PRO NI, NE PRO OSTATNÍ

Většina fotek, které máme, jsou pro někoho jiného. Pro babičky, pro školní nástěnku, pro „chlubení se” kamarádkám. Děti se na nich většinou usmívají - ne proto, že chtějí, ale protože se to od nich očekává.

Ale přijdou roky, kdy začnou svět chápat po svém a budou chtít vědět, jaké byly, když se „nikdo nedíval”.

Přirozené portréty bez přehnaného stylingu mají úplně jinou sílu a hloubku. Nejsou pro naše lajky. Jsou pro jejich budoucí já.

MĚNÍ SE RYCHLEJI, NEŽ SI MYSLIŠ

5, 8, 12, 15...

Každé období je jiné. Jeden den se na tebe dívá malá holčička a druhý už prochází dveřmi mladá žena. A ty najednou zjistíš, že poslední opravdová fotka - bez úsměvu na povel - je stará několik let.

Focení dětí - skutečných, takových , jaké opravdu jsou - není jen vzpomínka pro tebe. Je to dar pro ně samotné. Pro jejich budoucnost. Až budou hledat odpovědi, budou za tyhle fotky vděčné.

JAK TAKOVÉ FOCENÍ VYPADÁ?

V ateliéru, kde neruší žádné kulisy.

Bez rekvizit. Bez přetvářky.

Jen dítě, světlo a klidný prostor, kde může být samo sebou.

Na víc fotek i popis, jak to probíhá se můžeš podívat kliknutím na tlačítko pod článkem.

Závěr:

Nepotřebuješ další dokonalou fotku do rodinného alba. Potřebuješ jednu, která zůstane.

Chceš, aby ji jednou držela v ruce a poznala se? Bez filtru. Bez přetvářky. Taková, jaká opravdu byla.

Máš někoho, kdo tohle zrovna potřebuje číst? Pošli mu tenhle článek.